Zahrnuje období od starověku, kdy egyptští, féničtí, řečtí a římští stavitelé začali používat materiál, který svým charakterem odpovídá dnešnímu betonu.
- V Jeruzalémě jsou dodnes využívány vodní nádrže z období 1 000 let př. n. l.
- Řekové již ve 2. století př. n. l. navazovali na znalosti Féničanů a začali používat novou zdící techniku — masivní zdi byly tvořeny dvěma lícovými stěnami z tesaného kamene. Různě široká mezera mezi nimi byla vyplňována litou maltou, prokládanou lomovým kamenem. Tento druh zdiva, nazývaný Řeky „emplekton” urychlil výstavbu a de facto zavedl systém ztraceného bednění.
- Používání materiálů s pucolánovými, případně hydraulickými, vlastnostmi je doloženo i písemně, např. v knize Marca Vitruvia Pollia, Caesarova vojenského stavitele: Deset knih o architektuře.
- Počátky moderního betonu jsou spjaty s poznáním technologie výroby hydraulických pojiv, zejména cementu. Objev potřeby pálení základní suroviny na mez slinutí byl patentován v polovině 19. století. Od Všeobecné světové výstavy v Paříži v roce 1900, se beton používá jako jeden ze základních konstrukčních materiálů.
Článek o vzniku betonu lze nalézt v časopise Beton TKS s názvem Římský beton (stránka 56, číslo 3., ročník 2020). V článku je přiblížena historie starověkých pojiv sahající až do období 20 000 let př. n. l.